Lidi jsou prasata. A kde teď jsou ti z Greenpeace? Ti řeší plasty v Asii. Kdyby si vzali hezky pytle a čistili naše řeky tady namísto přivazování u stromů, tak by je lidi hned jinak brali. Ještě by jim poděkovali. Píše muž pod článkem k tématu, že naše řeky vykazují zvýšené hodnoty mikroplastů.

Obstrouhávám ten obsah jeho pokynů směřující na adresu Greenpeace. Spíš mě zajímá, kdy a jak moc ta zpráva o stavu mikroplastů v našich řekách zarezonuje s tímto pánem. Bude ten muž ochotný tomu nějak pomoci sám nebo rozšíří frontu čekatelů na lepší život, který má zařídit někdo zvenčí?

Když mi někdo zajistí výsledek, tak to změním

Je zajímavé, kolik lidí očekává změnu stavu dodanou zvenčí. Často se setkávám s tím, že i když jde o nespokojenost člověka se sebou, druhými lidmi, vztahy, prací, rodinou, emočním rozpoložením, tak se to  snaží uhrát na změnu s impulzem zvenku. Touží, aby někdo nebo něco způsobilo změnu v jeho prožívání.

Někde v hloubce člověk sice tuší, že jediný funkční klíč k jeho dlouhodobé skutečné spokojenosti má jen on, ale…je tu strach, nepříjemné pravdy, neznámo, nejistota, pohodlnost….

V případě stavu životního prostředí je to pak často ještě horší. Do nápravy bývá povoláván většinou stát, úřad, organizace…. Bylo by super, kdyby tomu šla legislativa naproti ještě dříve než by problém vznikl….ale obávám se, že čím větší společenství lidí, tím menší pružnost ve změnách.

Byly doby, kdy mě řídnutí živočichů v přírodě, zacházení se zvířaty, mizející louky a pole ve jménu betonu  a všechna tahle témata, hodně trápila. Velmi těžce jsem nesla, když blízko lesa, kam jsem chodila se psem, začali místo pole stavět sídliště. Úplně mě to drásalo.

Byl to tenkrát další impulz k přesunu svého bydliště za město do lokality, kde je v obci stavební uzávěra. Stále mě chování člověka    ­s  tendencí „Hlavně, ať se máme“ netěší, ale už mě tolik neparalyzuje. Na druhé straně se nedokážu adaptovat ani na fakt: To je hrůza, ale to prostě nezměníš…

Jak někomu říct, že je prase?

Kamarádka se mě ptala: Markét, jak mám říct rybářům, ať si po sobě uklidí a nevyf….Mám být přísná, že?

Může člověk vychovávat dospělého člověka? 

Moje zkušenost je, že když se dospělý k dospělému chová jako rodič, tak vždycky sklidí jen dětskou reakci.

Ať už trucovitou ve stylu: Co si to dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš, frajere? Husy jsme spolu nepásli…nebo pasivní: To už tady bylo, já si svůj odpad vždycky odnáším.

Podle toho, na jaký typ osobnosti narazí a podle toho, jak tón hlasu vyhodnotí ego přijímač. Pokud na to vysílač takového výroku není připraven a vybaven, začnou si lidi vzájemně pinkat ego šípy….nebo to sklouzne do předstírané laskavosti: Jasně, já vím, lidi jsou čuňata.[content id=673][/content]Ve skutečnosti ten odpovědný, si odpad odnese. Tomu, komu je to jedno, to nebude řešit stejně. Ten slušnější se ale často chytne, když je účasten okamžiku určité trapnosti a třeba to pak může poslat dál mezi soukmenovce.

Já žádnou plánovanou komunikační strategii nezaujímala, reaguji dle situace a člověka. Koukání na odpad mi vadí, nadávání mi dlouhodobě nepomůže, takže pro stav „tvořím si lepší pocit“ pořádám výlov odpadků. Lovím odpad klackem, ať je v těsné blízkosti rybář, nebo ne. Vysbírávám věci kolem něj a občas si od něj půjčím i podběrák:)

Příklady občas i táhnou:)

Štamgasti už vědí. Kolikrát jsem už slyšela: „Kámo, vezmi to s sebou, kdo to má po tobě sbírat.“

Dokonce se uklízení břehů jednou blondskou řešilo i na Svazu rybářů a byla agitka ala Chlapi, není Vám to trapný?! Musím říct, že moje popelářská činnost po rybářích je na tom „mém rajónu“ mnohem méně nutná:).[content id=708][/content]

Mám to jinak, sama sobě bych vadila

Vadí mi zvětšující se množství plastů? Do nákupního rozhodování přidám parametr obalu a trošku se pídím po informacích. Zjistila jsem, že náhražky plastů ekologickými plasty jsou v podstatě ještě horší. Podmínky na jejich zpracování jsou v českých podmínkách ekologicky mnohem nepřátelštější než na ty stávající.

Marketingově hezké, ale naprosto kontraproduktivní. Cesta selského rozumu vybízí k řešení bez obalem nebo prodloužením cyklu životnosti těch, které již vlastním.

Šampony, mýdla a kondicionéry v lahvičkách nahradil tuhý šampón, mýdlo v kostce, jíl. Prostředek na nádobí si tankuju do vlastních nádob. Čistidla si vyrábím. Prášek na praní nahradilo Ecoegg a nepotřebuju je vůbec.

Taky bych to dělala, ALE….

Často slyším…Já bych to taky dělala, ale já v mé blízkosti nic takového nemám.

Já taky ne a musím někdy dělat trošku psí kusy, ale stojím si za to.

Na podzim jsem šla nakoupit sýry do jedné místní malé farmy. Není to velkokapacitní chov, zvířata tam nemají o moc horší podmínky než na jiných malých farmách. Přesto se mi ale tentokrát po její návštěvě udělalo ze sebe trochu šouflo. Krávy byly nasáčkované na malém prostoru, měly uříznuté rohy, aby jich tam mohlo být ještě víc.

Telátka byla oddělená od matek a jejich emoční stav byl na hony vzdálen komfortu.  Strávila jsem s nimi asi hodinu. Při odchodu mě jedno chtělo urputně následovat, že mi skákalo na záda do batohu. Mělo na sobě značku avizující blízkou porážku.